| KONTAKT | ABO | REKLAMA |

cc

 
 

V TOMTO VYDÁNÍ DOPORUČUJEME:

Osobní detektory plynů - úvod do problematiky
Ing. Jan Hrbáč, absolvent Fakulty bezpečnostního inženýrství, VŠB TU Ostrava

Osobní detektory plynů jsou dnes již v mnoha profesích běžným standardem (např. chemický průmysl, ocelárny, apod.), přesto se často stává, že jejich uživatelé nechápou základní principy jejich použití a vystavují se tak nebezpečí poškození zdraví, nebo dokonce smrti. Druhou možností jsou obory, kde používání osobních detektorů plynů je sice logické, ale není natolik „zaběhnuté“ a mnohá rizika jsou tedy často opomíjena (např. ČOV, kanalizace, apod.).

Samostatnou kapitolou napříč obory je pak činnost ve stísněných nebo uzavřených prostorách, která už ze svého principu vyžaduje specifický přístup, výbavu, i zajištění bezpečnosti práce. Velice často se jedná o běžné provozy, kde se například opravují vlakové či jiné cisterny, provádí jejich čištění atd.; dále můžeme hovořit o vstupech do jímek, již uvedených kanalizací, ale také například kolektorů, apod. Činnost v těchto prostorách vyžaduje specifický přístup, nejen z pohledu ochrany dýchání a ochrany proti pádu, ale také z pohledu osobní detekce. Tady je více než kde jinde důležité chápat principy měření, rozumět dobře použití detektoru a ještě lépe znát alespoň základní fyzikálně chemické vlastnosti těch nejběžnějších plynů, které mohou pracovníka ohrozit.

Osobní detektor plynů je přenosné bateriové bezpečnostní zařízení, které slouží k detekování plynu/ů (dle typu zařízení a senzoru). Zjednodušeně řečeno má pracovníka varovat v případě, že je nějakého plynu v okolní atmosféře hodně (vysoká koncentrace – toxické plyny a výbušné, hořlavé plyny) anebo naopak málo (nízká koncentrace – typicky kyslík). Nejedná se tedy o zařízení, které je schopno analyzovat složení atmosféry, ale „pouze“ detekovat určitý plyn, nebo v případě multidetektoru více plynů. Skládá se ze základní desky, na které jsou připojeny senzory plynů a baterie (v dnešní době nejčastěji Li-Ion nebo Li-Pol), případně další moduly. To vše je umístěno v těle, které je osazeno ovládacími prvky. Senzory bývají velice často vybaveny vlastní elektronikou, která slouží nejen k jejich funkci, ale také o ochraně, ověřování funkčnosti, apod., takže se jedná o částečně autonomní prvky.

Nejčastější principy měření (typy senzorů):
- Katalytický – hořlavé (výbušné) plyny
- Elektrochemický – toxické plyny
- Infračervený (IR) – toxické plyny, výbušné plyny
- Foto ionizační (PID) – těkavě organické plyny

Aby mohl detektor určitý plyn detekovat, musí se tento plyn (okolní atmosféra) dostat až k jeho senzorům. To je docíleno standardně dvěma způsoby:
- difuzí plynů, tedy volným prouděním
- aktivním nasáváním (čerpáním) – buďto pomocí externí, nebo vestavěné pumpy

Aktivní nasávání má výhodu v rychlejší detekci a možnosti odebírat vzorky z prostor, kam teprve vstupujeme. Samozřejmě je na druhou stranu potřeba vzít v úvahu délku vzorkovací hadičky, která naopak nasátí vzorku prodlužuje. Nevýhodou je, že má pumpa větší nároky na baterii a zkracuje tak dobu provozu detektoru. Ta by mimo jiné měla být vždy minimálně na délku směny - tedy minimálně 8 hodin. Je také dobré zamyslet se nad systémem uchycení baterie. Možnost ji vyměnit bez nutnosti servisu je lákavá, nicméně přináší s sebou rizika v podobě neodborné výměny, výměny v prostorách s nebezpečím výbuchu a také je zde vyšší pravděpodobnost poškození při pádu detektoru. Lepší řešení představuje kvalitnější baterie s delší životností, která je ale pevně zabudována uvnitř těla detektoru a lze ji měnit jen v odborném servisu. Baterie má dnes běžně životnost řadu let, takže v porovnání s náklady na pořízení nového detektoru se jedná o zanedbatelné částky. Samozřejmě je tato doba orientační a záleží na náročnosti provozu a intenzitě používání.

Zkráceno, pozn. redakce